KRITICKÉ MYŠLENÍ V PĚTI BODECH
Krom již mnohokrát zmíněných dvou pravidel pro přežití v době inverze reality, tj.:
v době, kdy dobře oblečená lež nahradila příliš nahou pravdu, existuje několik základních pravidel pro vyhodnocování informací, ať už z mainstreamových hnojometů, tak i ze zdrojů, kterým dlouhodobě věříte.
Předně, nikdy neuděláte špatně, když základní nastavení Vaší mysli bude sledovat princip "presumpce nepravdy". To jest, každá informace je lživá, dokud se neprokáže její pravdivost.
1) SLEDUJTE SAMI SEBE
Po shlédnutí nebo přečtení zprávy pozorujte svou okamžitou reakci. Jak na vás zpráva působí? Jak se cítíte? Co chcete na základě ní udělat? Chcete snad vykoupit všechny fazolové konzervy v supermarketu? Chcete si koupit bunkr? Chcete jít bojovat na Ukrajinu?
Tedy, ptejte se, jakou reakci ve mně chce šiřitel vyvolat?
Pro začátek absolutně ignorujte reakci ostatních a buďte chvilku jen sami se sebou. Sledujte se. Co Vám říká prvotní intuice? Co Vám říkají zkušenosti s podobnými situacemi?
2) CUI (NON) BONO
Ptejte se sami sebe na otázku „cui bono?“, tedy „komu to prospěje?“ Kdo profituje z takové zprávy. Komu přinese taková zpráva prospěch?
A zároveň se ptejte „cui non bono?“, tedy „komu to neprospěje?“, tj. „komu to uškodí?“
Deep State je v úzkých. Mnohdy jím šířené dezinformace mají za cíl pouze oddálení nevyhnutelného poznání pravdy.
3) NÁLEPKOVÁNÍ
„Antirouškaři“, „Antivaxeři“, „Dezoláti“, „Proruští švábi“, „Putinovy děvky“, „Flastenci“, a nejčerstvěji „Chcimírové“.
To všechno jsou nálepky. Nálepkování je nebezpečnější formou jiného komunikačního faulu – zobecňování. Nálepkování je cíleno zejména na osoby, které nereagují na faktickou, ale na emocionální složku předávané informace. A protože jich je v populaci většina, jsou mainstreamové mediální kanály velmi efektivními přenašeči této komunikační choroby.
Zatímco zobecňování je známkou neznalosti, nálepkování je rovnou známkou nastupující totality.
Pamatujte, že kde je nálepka, tam se něco prodává.
4) NA CO SE NEPTAJÍ A ČEMU SE VYHÝBAJÍ
Ptejte se „na co se neptají a měli by?“. Moderní mainstreamová média slouží správcům systému k tomu, aby za pomoci dobře emocionálně podbarvených dezinformací vytvářela celospolečenská témata, která by jinak společnost vůbec nezajímala, protože je společnost jako problém nevnímá. Všímejte si, které (dez)informace jsou zrovna řazeny na první místo.
Když je systém v ohrožení -- nebo potřebuje prosadit změny, na které by lidé za normálních okolností nikdy nepřistoupili -- vytvoří téma, které mu má zajistit ochranu a / nebo podporu od jemu stále ještě důvěřujících ovcí.
Ta tam je žurnalistika z devadesátek a začátku 21. století, kdy si novináři povinně museli vyslechnout obě strany a prezentovat divákům propagandou nezkreslené pohledy. Takovou důvěru ve vás už správci systému nemají. Ani nemohou. Mohli byste se totiž dopustit vlastního názoru. Což by byla -- v době, kdy se jim systém rozpadá pod rukama a potřebují lid sjednotit ve lži, která oddálí jeho zánik -- hotová sebevražda. Už takhle je zpravodajská funkce ČT klinicky mrtvá.
Malý příklad vyhýbání se otázkám:
To, že lidé již začali vnímat ČT jako totalitní hlásnou troubu propagandy stalinistického typu v plné nahotě demaskoval kontrast mezi téměř absolutním nezájmem diváků o prakticky veškerý „zpravodajský“ Facebookový obsah Newsroom ČT24 -- včetně inaugurace loutkového prezidenta -- a půlminutovým výstupem Pavla Zítka, který splnil roli, kterou mají ze zákona veřejnoprávní média a zeptal se starého Brůny ze Studny na otázky, které má dnes na rtech již téměř každý kognitivně kompetentní svéprávný člověk, ale média se jim vyhýbají.
Výsledkem bylo 1,3 milionu shlédnutí za tři dny. To má celý obsah Newsroom ČT24 možná za několik měsíců dohromady.
5) OVĚŘTE SI ZDROJ
Tento bod je asi nejobtížnější ze všech.
Proto se touto prací moderní mainstreamový novinář vůbec nezaobírá. Ostatně, za investigativu není placen. Stejně to škrtne editor, dramaturg, nebo jiný slušný člověk, starající se o ideologickou čistotu informací. Všimněte si, že ve zprávách často vystupuje „zdroj, který si nepřál být jmenován“, nebo „zdroje blízké Bílému domu/Kremlu/konkrétní osobě“.
Neexistuje přesná rada, jak ověřit pravdivost informace. Majitelé jediné pravdy, hltající pravidelné mainstreamové metání hnoje do éteru, ověřují informace tak, že když si něco přečtou na Novinkách, tak se podívají na Seznam, nebo na Aktuálně.cz, jestli to tam píšou taky. Spokojeni pak převezmou „informaci“ jako hotovou věc. A když něco uslyší na ČT24, tak to už nemusí ověřovat vůbec, protože to bylo v televizi.
Je to však stejné, jako když sdílíte přeplněnou senkrovnu se sousedem a jdete se k němu podívat, jestli mu také po podlaze tečou hovna. Divili byste se, kdyby netekly a jste spokojeni, že mu tam tečou taky. Ale protože jste dementi, tak si namísto hovnocucu zavoláte instalatéra.
Ale základní tipy přeci jen existují. Pokud se ta událost měla stát ve vašem okolí či městě, vyrazte se na místo podívat a promluvte si s místními.
Platí pravidlo, že čím je údajná událost od vás vzdálenější, tím více se musíte zabývat otázkou cui bono a souvislostmi.
NA ČEM ZAČÍT TRÉNOVAT?
Pokud jste odvážní a chcete se pocvičit ve vědecké analýze ostentativně šířených dezinformací, začněte třeba tím, že si v neděli pustíte pořad 168 hodin. A podrobte ho pětibodové analýze.
Komentáře
Okomentovat